Pondělí 1.11.2021
obývák, sedačka, šílenej řev
hudba – Xavier Rudd, Follow the sun
Listopad je tu a barvy přírody se nám konečně zase ukážou ve své dechberoucí (řechtám se tu na celou pracovnu, chtěla jsem původně psát kulervoucí, ale nakonec se to nehodí k poeticky laděnému příspěvku, hahahaha).
Mám v uších sluchátka, protože choť se dívá na Fettyho, a já mám Xaviera a tihle dva, vlastně tři, se nějak moc překřikují. Chtěla jsem jen říct, že vždycky budete mít v hlavičce i hudbu i prostředí, ve kterým to píšu, abyste se správně naladili. To je u čtení i psaní moc důležitý a vlastně asi vždycky.
Takže je prvního listopadu. Nic moc? Nene. Je to super datum, super den a super příležitost vám tu představit něco, na čem pracuju s Míšou, Skladatelkou slov (ano, mám kolem sebe samé Michaely) už od konce léta. Je listopad. Hruška za oknem pracovny už je bez listí. Nečekala na listopad. Já taky nečekala, až za mnou někdo přijde a bude mi nabízet web, logo, sondu do podnikání a blog. To já. Já to byla. Musela jsem to být já, abych teď tohle mohla psát nejen s obrovskou pokorou, ale i s troškou pýchy. Na sebe, na rodinu i na to, že jsem to dotáhla do konce, i když místy jsem se teda vymluvit chtěla. Ale těch 6 týdnů práce s Míšou, sama u noťasu i mobilu, na videu…Stálo to za to.
Byla tu ovšem i doba, kdy jsem neměla ani tucha, kam to povede. Jen jsem si šila. Dneska je to ale i o něčem jiným. Je to o cestě. O podzimu. Úplně nejlíp je to cesta podzimem. To nás teď čeká. Je listopad a na mě to padá. Padá na mě kvanta objednávek. Padá na mě deprese. Asi taková ta povinná, společenská. Že je prostě venku hnusně, doma zima (já ten krb drahý ale jako fakt neumím zapálit, udržovat, to jo..ale nechtěj po mě vrstvy dřeva a toho papíru a toho od vajíček).
Je to asi zrovna dva roky, co jsem si začala psát, co bych chtěla dělat do konce roku. Napsala jsem si tam ale, že budu teď sedět a psát na svůj blog? Že to třeba budete číst? Odpověď znáte, že? Byl podzim a já jsem si vymyslela svůj první střih a provedení mikinky pro Emilku.
Dceru kamarádky. Je o měsíc starší, než Lumpík. A že jí to dám na Vánoce. Růžová, jojo, dáme růžovou a ten panel, co mi tenkrát přišel. Vědět, co odstartuje… Ale nevěděla. A tak jsem si poskládala střih do kombinace a co dál? Tak tam dáme ten cikcak a panel veverky.
A uděláme to jinak, ať není ve školce pak stejná. Nebo v herně. Límec…Jojo. Tak můžeme. Jsou Vánoce. Mikinka předaná. Byla to první věc, kterou jsem dělala na novým overlocku, protože už jsem nemohla mít dál jeden půjčenej.
Další z této série na sebe nenechal dlouho čekat. Roztomilá lištička jako další přítel z lesa. A asi od této doby jsem se rozjela. Navíc pak začala covid necoviď doba. A šípkové šílenství. Ale o tom asi příště.
Dnešním dnem tedy jede blog, jede web, jede všechno, o co jsem se celé léto snažila. Posunula jsem nejen sebe, ale celkově svoje podnikání a to je něco, co se děje vědomě. Každá příchozí objednávka, expedovaná objednávka a všechno mezi tím je to, co mě dělá hrozně šťastnou. Na straně druhé samozřejmě ty nervy, stres, chodím pozdě spát, protože co udělám teď, zítra dělat nebudu muset a pak je to poznat jinde. Dnes nám byla zase dopřána hodina navíc. Prožili jsme ji přesně tak, jak jsem si přála a doufala. Všichni jsme blbli v posteli. Všude plno zubů, polštářů, smíchu a schovávání pod peřinou. Plno tulení, lásky, plno toho pištícího smíchu, kterej zvládnem fakt jen po ránu. A to bylo. Takže ať už jste tu svou hodinu navíc prožili jakkoliv, dnes je další den a jedeme nový týden. Zase. Už jich ale do tohoto, do našeho evropskýho Silvestra moc nebude. Tak si každý takový užijme.. 🙂
Zase příští týden se těší
Jana