Snídaně je hotová, ale musí počkat. Když jsem si četla poslední článek, došlo mi, že já nemůžu psát na čas. Zkusila jsem si to před Vánocemi, kdy jsem opravdu psala každý den, a nebo si to psala dopředu, což taky nebylo podle mého.
Takže jsem to zkrátka nebrala tak vážně a budu to teď psát tak, jak mi to pod ruku příjde.
Co bych hrozně ráda řekla, tak to, že květnový flerjarmark ve Slavkově předčil moje očekávání. Já ani žádné neměla. Prostě jsem sbalila věci, přidala pár nových, což i tak byl úspěch, při tom množství objednávek, které jsem od dubna odevzdala 🙂
Připravila jsem stáneka čekala co bude. Takhle to bývá, většinou. Ne však na tomto trhu. Ani jsem nestihla navěsit čelenky na provázek a už jsem měla dvojitou tržbu. A byly tam samozřejmě věci, které jsem v ten týden došila. Protože mi to moc lidí nevěří, ale já jsem přesvědčená, že lidé poznají nový kousek v celém stojanu. I kdyby byl jen jeden. Takže jsem byla moc potěšená, že se klučičí trička líbí a pak už to jelo.
Takový zájem o detské sukýnky, ale ty nejmenší už jsem dlouho nezažila. Zkrátka se to potkalo.
Celý týden došívám všechno ostatní a zase jsem si vymyslela novou věc. Tak snad to dopadne.
Protože to na šití není těžké, bude to hezké a i praktické.
Jeden den jsem taky přemýšlela, jak to vlastně chci dál. Jestli to budu směrovat na zvýšení prodejů nebo spíš na budování komunity nebo na rozšíření v rámci měst nebo na nějakou dlouhodobou spolupráci, třeba že se pro někoho stanu výrobní částí jeho projektu…Všechny varianty jsou možné a mě tak dochází, že se vlastně všechny dějí. Tak nějak souběžně, pořád.
Jen pro mě jako vysoce citlivého člověka je těžké nebrat si tu energii z počasí dovnitř. Do sebe. A udělat z toho mou vlastní náladu. Květen mě překvapuje právě tím, jaká je zima. Že v tom nejsem sama?
Měla jsem dřív pocit, že musím pořád něco tvořit, abych měla co ukazovat. Fotky hotových výrobků, krásně naaranžované látky, nápady, návody… Jenže co když právě nic nevzniká? Co když mám dny, kdy jen tak proplouvám a moje tvořivost spí?
Učím se, že je v pořádku sdílet i tohle. Upřímnost. Realitu. To, že dneska jsem nešila, ale zvládla jsem ustát den s dětmi a nezapomenout vypnout žehličku. I to je úspěch. Někdy jen vyfotím kousek chaosu na stole, pár látek, které mě inspirovaly – a přidám poznámku, že teď právě netvořím, ale jsem. A to je taky hodnota.
Zjistila jsem, že když nejsem produktivní, jsem pořád autentická.
Občas jdu ven nebo na oslavu v něčem, co jsem si neušila. A pak přijde otázka: „To sis šila?“ A já musím říct: „Ne.“ A trochu se ve mně ozve vnitřní kritik. „Vždyť umíš šít. Proč to nemáš od sebe?“
Nezačínala jsem nahá. Ještě před tím, než jsem si ušila první věc, jsem se oblékala z obchodů, sekáčů, výprodejů – a to bylo naprosto v pořádku. To, že teď umím šít, neznamená, že musím do konce života nosit jen vlastní tvorbu. Můžu si dovolit mít i oblečení od jiných lidí, i z fast fashion, i z dob, kdy jsem teprve začínala. Není to zrada. Je to život.
Někdy šiju. Někdy ne. Někdy tvořím s radostí. Jindy se musím rozhodnout, že si udělám čas. A někdy prostě vůbec. A i tak jsem pořád tvůrkyně. Ne menší. Ne horší.
Naše hodnota netkví v tom, kolik modelů máme ve skříni, ale v tom, jak se v nich cítíme. Jsem máma, partnerka, žena, člověk. Nejsem výstavní panák. Jsem živá.
A možná právě tím, že si dovolím pauzu, nádech, ne-dokonalost – jsem tou největší reklamou na svou práci. Protože tvořím srdcem. A to se počítá.
Nezačínala jsem nahá.
Ještě před tím, než jsem si ušila první věc, jsem se oblékala z obchodů, sekáčů, výprodejů… a to bylo naprosto v pořádku. K tomu, jaký je to byznys, jak velké firmy zachází se zaměstnanci nebo pěstiteli bavlny atd…Recyklace, upcyklace, snižování odpadu z každé části procesu přišlo až ve chvíli, kdy jsem sama začala tvořit.
To, že teď umím šít, neznamená, že musím do konce života nosit jen vlastní tvorbu. Můžu si dovolit mít i oblečení od jiných lidí. I z fast fashion. I z dob, kdy jsem teprve začínala. Není to zrada. Je to život. Navíc koupit si něco i od jiné holky, co šije, to je přece to, oč jde. Jak bych pak tu energii obohacovala, když bych sama nedělala to, co se děje mě? Že u mě nakupujete nebo si oblečení necháváte šít? Bylo by to pokrytecké. Nedávalo by to smysl.
Problém je v tom, že moje hlava nikdy nespí. Nikdy nemám hotovo. Kombinace, variace, materály…To se mi tam plus milion věcí hemží každý den a ustát tu nálož myšlenek skvěle zvládnu právě u toho, když něco uvedu do reality. Třeba divnou kombinaci nebo nový výstřih nebo třeba set pro holčičku, co je cute, jen není růžový, ale zelený.
Snad jsem to vyjádřila trošku srozumitelně. Nejsem si jistá, že mám ADHD, ale vím, že moje hlava pracuje jinak. Spíš out of the box, protože kdyby ne, asi bych dálů seděla za stolem někde v korporátu a neřešila bych nic z toho, co řeším teď. Ale je to jak to je a pokud v hlavě nosíš nějaký nápad, který se Tě nechce pustit, pak je asi na čase přemýšlet, jak ho realizovat, než dělat, že není. Je. Asi potřebuješ taky tvořit.
Měj fajn den, nebo i ne, hlavně když bude podle Tebe.
Jana