Jídelna, umělé tulipány ve váze

Tak tu máme duben. Bez prdele. Nenapsala jsem ani řádku. A přitom mám poznámek doslova milion. O tom, co mě aktuálně trápilo a taky o tom, co se za ty 4 měsíce děje u nás. Co se děje ve světě každý sleduje po svém a konzumuje informace tak, jak je zvládne a myslím, že to sem nepatří.
Protože času na všechno je málo a nějak fakt sakra práce netuším,  co s ním dělám. Chtěla bych si udělat nějaký budíky na dobu, kterou si nastavím. Třeba budu hodinu číst. Půl hodiny strávím v koupelně. Budu max hodinu vařit a pak dopoledne i odpoledne budu dvě hodiny věnovat dětem. Potom hodinu manželovi, večer hodinu cvičení a aspoň tři hodiny denně práci a komunikaci na sítích – ale pracovně. Stihl to někdo z vás spočítat? Já to dělala za vás a ten den, když se vzbudím v půl sedmé tak mi tohle všechno vychází na 11 hodin. Když tedy vstanu v půl sedmé, spát bych měla jít nejpozději v půl 10, takže 11 hodin od půl sedmé je v půl šesté. Do půl desáté mám ještě 4 hodiny. Ty bych mohla věnovat ještě práci. Takže z toho zkusím udělat nějakej testovací den, jestli se to tak fakt dá brát. Nastavím si budík na tu danou činnost a uvidím, jak jsem efektivní.

Níže je pak celé znění článku, který jsem poslala do Pragmoon, časopis se tentokrát věnoval českým a slovenským designérům. Takže jsem musela následně pana redaktora požádat, aby to zkrátil. Když zkrátka píšu, jsem k nezastavení. Zvláště o šití, že…

Takže tady je, užijte si čtení a já se budu těšít zase příště, snad dřív, než zase za 4 měsíce.

 Začněme od začátku – jak vznikla značka L&N? 

A: To je moc dobrá otázka, ale odpovědí je moc. Začala bych asi tím, že jsem si šila pro své děti, ale mimo kamarádek, které něco chtěly ušít přišly objednávky od cizích lidí. Takže bylo nutné založit živnost a taky jméno. Mám ráda paradoxy a kontrasty, takže jsem chtěla jméno, které vystihne mě, ale vlastně i každého člověka. Starší syn měl tehdy dva a půl roku a druhé zažívalo svůj první měsíc na světe, bylo to jasné. Lumpík a neviňátko šlo tak krásně k sobě a zároveň to říkalo všechno o tom, co dělám. Během léta jsem cítila potřebu přerodu. Rostou děti i moje značka, takže z Lumpík&Neviňátko se stalo L&N. Ono už jen, když jsem to s celým názvem měla našívat na pánskou čepici mi to přišlo trošku moc dětské. Tak zůstaly jen písmena. Ten znak mezi tím tam zůstal taky, protože krásně spojuje a je to zajímavější.

Kde vlastně šijete? 

A: Začalo to doma, tehdy ještě v bytě 2+1. Ale dvě děti, látky, knihy, manželovy součástky (přece se to nevyhodí, to se ještě bude hodit) to za chvíli vypadalo, jako ve skladišti. V roce 2018 jsme úplně náhodou narazili na prodej domu u nás ve Vyškově (stále víc to vnímám jako osud, takový ten moment, kdy víte, proč tu jste a proč se vám dělo to, co se vám dělo) a bylo rozhodnuto. První návštěva a my jsme věděli, že to je ten dům, ve kterém budeme tvořit domov. A protože je dost velký, celou vrchní místnost jsem si úplně na drzo zamluvila pro sebe. Aby dolní obývací část zůstala rodinná a vršek byl pracovní. Od nastěhování v květnu to trvalo ještě dva měsíce, než přišla na řadu dílna. Ale myslím, že tak, jak je teď, jsem si ji vysnila už v tom malém obýváčku na sídlišti. A už teď ale taky cítím, že je mi to malé. A abych na otázku odpověděla přímo tak šiju, tvořím, vymýšlím a realizuju vše doma. Někdy si přeju opak, protože jsem snadno vyrušitelná, navíc nemám v dílně ještě dveře (smích). 

Jaké to je mít na výpomoc maminky na rodičovské. Je to dlouhodobě udržitelný model?

A: Jak to říct slušně? Je to hustodemónskykrutopřísný! Bez legrace. Byla jsem zvyklá vše dělat sama. Od komunikace, návrh, stříhání, šití, fakturování, balení a expedování. Vlastně to začínalo ještě dřív u výběru látek, nějaká prezentace mé práce a další drobné, zdánlivě nedůležité kroky. Všechny ale dohromady tvoří objednávku a tvoří to i mě. Maminky na mateřské, rodičovské jsou nevyčerpatelným zdrojem naprosto ve všem. Mám kolem sebe tolik inspirujících maminek podnikatelek, což mě povzbuzuje. Slovy kamarádky Peti po prvním brigádním odpoledni – Jani, bylo to skvělý. Cítila jsem se zase potřebná a užitečná.

To mě naprosto rozsekalo, dostalo a dokreslilo to ten záměr, který mám do budoucna. Mít ty možnosti a dostatek objednávek a okruh zákazníků, kteří by svými objednávkami dali možnost (nám) maminkám na chvíli přepnout na pracovní mozek a řešit pracovní záležitosti. Mozek i tělo to opravdu osvěží a když ta žena potom příjde domů (soudím tak samozřejmě podle sebe) s tím, že dnes dodělala třeba dvě, tři objednávky a ten pocit doma předává dál, tak je to přínos pro celou tu rodinu. Nehledě na fakt a ten je taky potřeba brát v úvahu, že maminky na mateřské a rodičovské přichází o část předešlého příjmu. Ten pocit, že si měsíčně polepší o nějakou částku je opravdu vysoce motivační a nabíjející. Zase moje vlastní zkušenost.

Jak stíháte skloubit rodinu, dům, své zájmy a ještě šití? 

A: No…Nestíhám. Respektive stíhám pokaždé část. Vždycky je něco upřednostněno a vždy jsou to spíš děti a manžel, než uklízení a vaření. To opravdu není moje životní poslání mít uklizeno pro příjezd královny, ale mít tu čisto tak, abych se v tom já cítila dobře. Na strašně moc věcí se obracím k manželovi. Ten je na pořádek citlivější, než já po pěti letech doma s dětmi a tak se to tak přelívá. Někdy (v určitou fázi měsíce) mám potřebu zútulnit domov mou verzí pořádku a jindy mi nevadí ani plně obsazená kuchyňská linka. Co snáším hůř je neustálý kontakt se všemi členy rodiny. Všechny tak může šokovat fakt, že můj nejoblíbenější den je pondělí dopoledne. Všichni jsou z domu (za běžného stavu) a já si užívám to ticho, a že se zase starám jen sama o sebe a že mám klid na práci. Moje zájmy jsou kreativního typu, pokud nepočítám čtení, jógu a běhání. Fascinuje mě kaligrafie, jak ta tradiční, tak moderní. Jednu další místnost bych chtěla mít jen na svou sbírku diářů, bloků, pastelek, washi pásek, razítek, samolepek a dalších věcí k tomu, čemu říkám diářování. Dá se to ale spojit s kreativní činností s dětmi jako jsou foukací fixy, vodovky, lepení samolepek do různých sešitů a tak. Šití už jsem označila za zaměstnání, takže když šiju, je to práce. Místy jsem z toho dost nervní, když se blíží termín odevzdání. To už se tu aspoň ví a manžel se doopravdy snaží mi ten prostor dát. Což oceňuju pokaždý, ale asi ne moc nahlas. Na tom bych mohla zapracovat.

Na vás je zajímavé, že jste samouk. Proč jste se vlastně vydala na kurzy šití?

A: To moc děkuji. Ono to bylo naopak. Abyste dobře pochopil, proč je to tak bizarní, že šiju (pro rodiče a tento rodinný okruh), musím vysvětlit své dětství. Trošku zkráceně nejsem extra talent na cokoliv kreativního. Jsem spíš nemehlo. Jednou člověku spadne mísa s řízkama a slýchává to dodnes. Přitom mě to pokaždé zabolí, ať je to myšleno sebelíp. Jednou jsem byla v kroužku vyšívání. Výtvarka na základce se skládala z čtyřek a pětek. Cit pro barvy mám, ale ruce a štětec si prostě nerozuměly. Doma jsme moc kreativní nebyli. Já měla knihy a školu. Až s druhým těhotenstvím se náhodou na facebooku objevily kurzy šití. Ve Vyškově asi poprvé. Takže jsem si řekla, že si to těhotenství zkrátím tímto kurzem. Když kurz skončil, už jsem šila pro své kluky, pro kamarádku a její holčičku a v momentě, kdy jsem dala dohromady náš rodinný set s roboty, obsahoval tepláčky pro miminko, mikinu pro staršího syna, mikinu pro manžela a pro mě sukni, bylo jasné, že mě to nepustí. Naopak. Pořídila jsem si další stroj, první jsem vyměnila za lepší a už to mohlo propuknout. Samouk jsem stále a dává mi to smysl. Dokonce bych kontroverzně podotkla, že škola jako taková je k ničemu. Co člověka zajímá, to ho baví. Co ho baví, to chce vědět, a co chce vědět, to si hledá, v tom se zlepšuje a má ze sebe dobrý pocit. A tento dobrý pocit vyzařuje z toho, co dělá, co vyrábí. Tato energie pak prodává a přitahuje lidi. Škola je něco, co si člověk odsedí, dostane papír, že si to vyseděl a může jít sedět zase někam jinam. A tohle mi vůbec nevyhovuje. Prošla jsem brigádami i zaměstnáními a zkušenosti z tohoto pramenící mi pomáhají v tom, abych pracovala už jen pro sebe. Ikdyž to znamená pracovat třeba v noci, v sobotu, ve svátek…Ale když vás to baví, není žádné od do. Je prostě tady a teď.

Pochopil jsem to správně, že přes sociální sítě prodáváte to, co zrovna ušijete „podle nálady“, zatímco na webu si mohou lidé zadat konkrétní objednávku?

A: Ano, i takto by to mohlo fungovat. Praxe je ale jiná. Facebookovou stránku jsem si založila jako první. Je to můj první a hlavní komunikační kanál se zákazníky a s těmi, co se o mou práci zajímají nebo ji jen sledují. Instagram není forma pro mě, já jsem na to psaní. Točení videí a různých sestřihů baví jiné ženy v mém okolí a mám za to, že dělat všechno znamená nedělat pořádně nic. Takže já si šiju a píšu a koho to osloví, ten mi napíše rovnou na facebooku do zprávy a dál se domlouváme. Na webovkách je ten formulář proto, kdybych zrovna nebyla delší dobu schopná komunikovat nebo komunikaci předala někomu dalšímu, aby to jakoby zjednodušilo získání toho potřebného, v mém případě míry a kombinace barev. V tomto směru je možný si napsat o to, co už jsem šila i o to, co třeba někde zahlédli, ale něco tam chtějí přidat nebo naopak ubrat. A tak jak si o to mohou napsat já mohu říct ano, to zkusím a nebo říct tohle jsem neměla v plánu dělat nebo na to teď nemám časovou kapacitu. Je to prostě jen o zeptání a komunikaci. Asi jako všechno. Někdy si o to přivolávám. Chci třeba vyzkoušet novou látku na něčem pánském. A ona potom přijde objednávka na pánské tepláky. A to pak řeknu ano, sama jsem měla chuť do tohoto vzoru střihnout, jdeme na to. Někdy se ale stává, že příprava nového střihu a ozkoušení velikosti by zabrala tolik času, že musím odmítnout, abych nebyla zásadně ve skluzu s objednávkami, které jsem už slíbila.

Co se týče ale stálého sortimentu  od nejžádanějších věcí tak to jsou právě dámské mikiny a mikinošaty na míru, legíny, sukně a šaty, dívčí mikinošaty a dětské mikiny. Pro miminka často jako dárek volí rostoucí tepláčky a vždycky k tomu přidávám i čelenku pro maminku, případně bych volila i vložky do podprsenky(kojící maminky ví, o čem je řeč a jsou pratelné a znovupoužitelné a po odstavení jsou to skvělé odličovací tampóny, sama používám, takže proto je mohu jen doporučit). Myslím si, že jedny tepláčky, co vydrží i rok a tedy minimálně tři rostoucí období jsou užitečnější dárek, než další plastové chrastítko. Co se týče pánů pak to jsou samozřejmě mikiny a tepláky na míru. V procesu mám i trička s krátkým rukávem, ale to chce ještě trochu testování. No a potom obecně čepice, nákrčníky a šátkošály, které teď v zimním období ocení každá žena, taky to byl nejobjednávanější dárek letošních Vánoc. Nosí se dlouho a jdou krásně vidět na bundě. A v kombinaci s čepicí nebo čelenkou je každá žena nepřehlédnutelná.

Na svém webu ale nenabízíte jen šaty na míru, že?

A: I když je to top kousek, šaty na míru, dělat pořád dokola to samé, to se neslučuje s mojí povahou. My střelci jsme dobrodruzi. Objevitelé a tak jsem rozšířila (po dvou letech sbírání zkušeností a praxe) nabídku i o jednorázové konzultace nebo rovnou o kurzy šití. Ale jiné. Všechny kurzy (a že jsem jich našla a přečetla opravdu hodně) měly jeden společný znak. Vysokou účast. Každý kurz pojal od 4-10ti lidí a to jde naprosto proti všemu, co jsem já jako jedna bytost schopná zvládnout. Kurz, kterým jsem prošla já byl o čtyřech holkách. Nebylo to dobré. Půlka času se prokecala, protože všechny nějakou zkušenost s šitím měly. Já ne. Já na první hodině projela rovnostehem celou stranu a entlovala jsem za švem místo před švem. Zůstal ve mně pocit nedostatečné péče a pocit zděšení, že si mám látky objednat sama. Nevěděla jsem co, kolik toho, proč tohle…Zkrátka zmatek. Takže můj Kurz šitý na míru je jiný úplně ve všem. Od toho, že látky mám k dispozici na místě, všechnu galanterii, doplňky, štítky a ozdoby, přes stroje až po krabičky, stuhy (pokud by chtěly ušitý kus rovnou někomu darovat). Kurz trvá 3,5 hodiny a počítá s tím, že někdo šít umí i že je to premiéra. Dalším důležitým bodem kurzu je to, že s daným kouskem odcházíte domů. Je prostě hotový. A to mám pak radost já, že někoho zajímá moje zkušenost, zápal a holky z kurzu odchází plné informací a s hotovým tričkem nebo šaty. Naposledy jsme řešily úpravu střihu, a výsledkem byly padnoucí šaty a střih na míru( Lucka měla střih koupený a vzala ho s sebou) a už další týden posílala fotku dalších šatů, které podle upraveného střihu ušila. V tu chvíli jsem cítila, že tohle je to moje.

Jak naložíte s látkou, která vám zůstane?

A: V začátcích jsem si kupovala vše po metru. A pak toho začalo být málo. Stále dokupovat stálo o dost víc peněz, než koupit třeba deset metrů najednou. A z toho co zůstane, jsou jen cancoury, které využiju dál. Manžel, jak už jsem zmiňovala je na vyhazování čehokoliv dost citlivý, slušně řečeno (smích) a tak jsem se postupně naučila třídit na zbyteček do krabice na výplně a na zbytek větší třeba na čelenku, gumičku do vlasů nebo odličovací tampón. Je to tedy na 100% využitý materiál. A až na to bude i čas, tak z těch mini zbytečků bude pro naše kluky třeba sedací vak nebo boxovací pytel. Nebo si je schovám na nějaké patchworkové tričko. Už mám takto připravený asi 5 stěhovacích krabic. A přibývají. Někdy si říkám, že je škoda, že nejsme placatí. Všechny ty vykrojení a záševky akorát zvyšují hromádku malých kousků. Když jsem tedy objednala fleece a teplákovinu na čepici, nemohla jsem do toho střihnout. Byly to látky s GOTS certifikací a v bio kvalitě, nechtěla jsem ani nitku vyhodit. Tak jsem z toho nakonec nastříhala tunely a čelenky, to jsou jen pruhy. Takže odpad nebyl žádný, využila jsem každý centimetr. A o to se snažím čím dál víc a letos jsem se rozhodla jet více v těchto materiálech. I kvůli životnímu prostředí i kvůli podmínkám pro lidi, kteří se o bavlník starají a sklízejí. Různé diskuze na internetu mě zkrátka utvrzují v tom, že lidem je všechno jedno. Vidí cenu a berou. Takže nakupovat v levných řetězcích se jeví jako super kauf, ale to pozadí už není jejich věc. Paradoxně přesně tito lidé tvoří tu poptávku a odběr, tak se v tom jede dál. Mé oblečení je drahé a bude i dál. Nejen proto, že je to můj návrh, mé duševní vlastnictví, ale hlavně proto, že si vážím svého času a své práce. Samozřejmě, že ne všichni jsou založeni materiálně. Hodně věcí, za málo peněz. A o to víc si takových lidí vážím a mám velkou radost, že jsou mými zákazníky. Paní měla komentář, že je teda pěkné, že jsem v životě nenakupovala v levných obchodech a všechno si pořizuju od lokálních výrobců. Asi ji dost překvapilo, když jsem jí to potvrdila. Hlavně šití zažívá po letech hrozný boom a šít může každý. Podle sebe, na sebe a na rodinu. Asi by to bylo pak poznat na našich skříních i na tom, co by se najednou objevovalo za obchody. Víc by bylo obchodů s látkami, s kamennými, ne jen e-shopy.  Takže za každým kouskem gumičky do vlasů se vzorem berušek nebo čelenky se šípky je mnohem víc, než jen dobrý pocit ze šití. Je to moje osobní cesta k minimalismu. Byť to třeba zní až moc poeticky. Radši ušiju troje šaty na míru, které budou sloužit několik let, než tu sázet tepláčky a čepice, jak Baťa cvičky. 

Jak se pozná vaše oblečení? Jak byste ho definovala? 

A: Moje oblečení má dvě verze. Je to oblečení, které šiju pro sebe a oblečení, které šiju na přání pro někoho jiného. A je v těchto dvou kouscích znatelný rozdíl. Jsem pro pohodlí a praktičnost. Ale protože mám přes 180cm, měla jsem vždycky s oblečením problém. Až sama jsem si ušila šaty s rukávy dlouhými tak, jak jsem potřebovala. Byl to zlomový okamžik. Mé šaty pro mě jsou jednovzorové, případně s jednou jednobarevnou doplňkovou látkou. Žádné kapsy, žádná kapuce. Žádní knoflíčky, zipy. Čisté, jasné, praktické.

Šaty, které šiju na zakázku jsou asi přesně opačné. Kapuce, kapsy, zipy, druky, více barev, kombinace vzoru a jednobarvy. Nejoblíbenější jsou šaty s panelem (jeden obrázek na kusu látky) s Karkoolkou (můj název) a s Malým princem. Jsou to spíše mikinošaty a jsou tak všestranně nositelné, že je šiju už třetí rok. I verzi pro holčičky od velikosti 92.

Ale abych jasně odpověděla na otázku, tak mé oblečení se pozná podle mého štítku. Je to pratelný papír, na kterém je natisklé L&N a potom provedením. Jednak mikinošaty a jednak je to výběr látek. Jsou to mnohobarevné vzory, které se dají kombinovat třeba se třemi, čtyřmi barvami a jejich odstíny. Vzor, co má jen jednu možnost (z mého pohledu) pro mě není zajímavý. Brzy by se mi omrzel. A takový je teď trh všeobecně. Látky se dováží z Polska, Německa nebo Holandska a e-shopy se pak jen vlastně různí cenu. Ne vzory. Pak ušijete mikinu, našijete vaši cedulku s logem. Ale nějaká jiná maminka má stejný vkus jako vy. Vybere stejnou kombinaci barev a našije tam svůj štítek. Je to pak ještě pořád originál? Za mě není. Bez štítku je to jen dvakrát stejná mikina. Už to chce něco víc. Inspirovat se zahraničními tvůrci a designéry. Dalším krokem je potom vlastní vzor. Ale to je už zase jiná liga a spíš plán do budoucna. 

Jaká pro vás zatím byla ta nejzajímavější objednávka a proč?

A: Je to asi každá objednávka, kde cítím, že ať zvolím jakoukoliv barevnou kombinaci, reakce bude waaaaau! Nebo když mi v říjnu psala paní Tereza, že chce sladit celou pěti člennou rodinu. To bylo wau zase pro mě. Nechala mě vybrat vzor, do kombinace jednobarvu a mohla sem si šít podle sebe. To byl ten případ, kdy jsem poslala přání do vesmíru a on mi poslal to, co jsem chtěla. Proto je taky potřeba si správně přát.

Další zajímavá objednávka byla z říjnového Mint Marketu v Olomouci. Měla jsem tam vystavené již zmiňovanou Karkoolku a paní s dcerami je chtěla. Takže třikrát. Holky si vybraly barevnou kombinaci a paní mi napsala a na mě se můžete vyřádit. Pro tvůrce je tohle rajská hudba.

Na vašem webu máte také blog. Podle starého rčení „bylo dřív vejce nebo slepice“ byl dřív blog o mámě, co se snaží nějak žít, nebo web s nabídkou šití, který doplnil blog? 🙂 A co svým blogem vlastně sledujete?

A: Byla to slepice. Web i blog vznikl letos a zároveň. Tvořila jsem ho s dalšími dvěma maminkami podnikatelkami. Byl to vlastně výsledek letní sondy do toho, co dělám, jak to chci dělat dál a co dělat musím a co dělat nemusím. Takové ukotvení značky. Součástí byly i tyto fotky, který miluju. Je v nich to, co jsem. Kdo jsem. A to, co jedna fotka zachytí, blog může popisovat do nekonečna. Je to můj veřejnej deník. Ale i takový otevřený dveře do mé práce i do mě samotné. Jedno nejde bez druhého. Takže jestli foty působí moc barevně, šíleně, ulítle a nestandardně, tak přesně to jsem. Taky jsme nefotily v dílně u stroje, kde bych se jako nenuceně usmívala a v ruce držela kus látky, ale u garáží s graffiti a v extrémně barevných šatech. S cukrovou vatou a se vším, co si můžu nacpat na hlavu a na vlasy. Nejtypičtější je pro mě asi všude a na všem ten kolíček. Vytáhnu z pračky prádlo a když věším svoje trička už je z toho ani nesundávám. Tohle ke mně patří.

Web vznikl taky proto, že je to takovej rozcestník na facebookovou stránku, instagram a na mail, kde se dá vždycky nechat zpráva. Je to, bych řekla, dneska takovej standard, a protože svůj facebook chci mít kompletní, dost mě iritovalo, že tam ta kolonka odkaz na web je stále prázdná. Teď už není.

Ten blog je tak pak proto, kdybych měla náhodou (ale fakt jen úplně náhodou) volný čas pro sebe, tak jsem si tam chtěla taky kromě jiného přepisovat svoji poezii, kterou jsem složila třeba na děsně nudné hodině živočišné výroby na střední nebo po rozchodu nebo když jsem neměla dobrou náladu. A taky, když jsem měla dobrou náladu.

Blog je vlastně takovej předskokan k mému snu a to vydat knihu. O čem to nevím, ale mám to na seznamu ještě letos. Kamarádka se jednou vyjádřila o tom, že my, multi talenti bychom potřebovali více, než jeden život na to, abychom se dozvěděli o všem, co nás zajímá.

Prozatím zůstávám tedy u šití a už přemýšlím, co uvedu za novinky na jaro/léto.

 Krásné velikonoční svátky,

 Jana