Doba, kdy jsem sama

Je sobota. A nejsem sama. Mám doma oba skřítečky. Proč se včera chovali jak stádo a dneska si prohlížejí knížky a pomáhají si s legem? Asi jsem si rovnou odpověděla. Protože i já se chovám jinak v den, kdy je třeba pátek a oni nejdou do školky a dneska, když je sobota a já vím, že nic nemusím. Teda jako mohla bych, ale nemusím. Je sobota, domácí den. Den na uklízení, kompletování hraček. Na umytí země a třeba krátkou (v dnešním sychravozmrzlohnusným počasí určitě jen krátkou) procházku. Na oheň v krbu a na víno a na něco dobrýho. A místo toho mám zmrzlý prsty, ječím tu na ně, že po sobě pořád něco házej a kafe do poslední kapky studený. Tohle není moje sobota. Moje sobota snad bude příští týden. Budeme sami dva. Doufám v to. Dětem dopřejeme čas s babičkama a my si dopřejeme psychorestart. Jsme úplně jiní, když jsme sami. Já jsem já, on je on. Nejsem takovej organizátosaurs a on není takovej nesamostatnej ňouma. Prostě děti v prostoru nás mění.  Ve finále je ale lepší nic neplánovat, jen se těšit, ale taky ne moc, protože nemoc přijde, odejde a zase přijde. Takže je hodlám zavalit tunou lásky a tulení, aby byly o to víc připraveni a zdraví na babičku, prababičku a dědečka a pradědečka. Plánů je fakt hodně, ale buďme při zemi, že? 

Další část bych ráda věnovala právě tomu, proč jsme tak jiní, když nemáme čas na to, co potřebujeme udělat. Nebo co chceme udělat. Nebo na to, co chceme udělat proto, že je to potřeba. Tady by se asi hodin Vennův diagram (haha). Víc, než cokoliv přece toužíme po rodinné harmonii. Ne moc křičení, ne moc brečení, ne moc nepořádku a ne moc vaření, ne moc žehlení a ne moc umývání čehokoliv. Ale co se pak stane? Čeká na nás vaření na 3 dny, čekají na nás 4 pračky na vyprání, na vyžehlení a na uklizení, na umytí všechny okna (aspoň zevnitř, bydlíme-li výš než v přízemí, pak i zvenku do ulice , chichi). A pak zase dokola. A to jsme asi teď v tom nejnáročnějším období. Nejen kvůli blížícím se svátkům, ale hlavně kvůli tomu, že se nějak vytrácí atmosféra. Trhy, návštěvy vánočně vyzdobených restaurací a kaváren…Asi i to se mi na tom líbilo. Obejít pár oblíbených obchodů, pořídit dárky a pak si zajít na horkou čokoládu a šafránový rizoto nebo na makronku a dortík s cappucinem. Ale časy se mění a tak letos to pojmem po našem. Letos mám domácí plány na vytvoření týto atmosféry. Osětýlkovat zábradlí na schodišti, upíct první várku perníčků ještě v listopadu, najít (tyjo kam sme to při tom stěhování dali???) ty přicucávací nešpinící nálepky na okna? Což se můžeme oslím můstkem vrátit k umývání oken, pak zas prší a všichni jsou na vás naštvaní, protože jako jediní v ulici jste si holt to umytí neodpustili a teď za to všichni platí hnusným deštěm. A pak to zmrzne. Klouzačka od našeho domu až dolů k čajovně by byla jistě praktická, ale nevím moc co děti a muž ráno s autem 😀 Ten by byl v čajovně doslova a do písmene. Nebo kola? 😀

Jak jsem zapoměla zveřejnit článek

No už je to tak (achjo, ty dny jsou místy tak hektický a nikdo mi to nepřipomene a nepřipomene. Takže s mírným zpožděním. Ale přihodím ještě dnešní zážitek z extrakce moudráku (zub č.8 vlevo dole). Začalo to loni, když mi kus zubu upadl. Dostala jsem tam takovou výplň, ale bylo jasný, že bude potřeba vytrhnout, dokud to ale drželo, tak jsem to neřešila. Pak jedno jabko, co snad spadlo daleko od stromu a najednou to cítím. Díra jak Grand Canyon. Takže zubař. Stejně tam máme za týden jít. Tak jsem si to čistila co to šlo, ale i tak jsem si říkala, že by bylo na čase si přiznat, že ten zub je špatnej. Je to osmička, tyjo, neblbni, chceš vrážet peníze do zubu, kterej stejně nemá šanci? To si to radši schovej na ty dvě trojky nahoře. No jo, to bych asi měla, ony jsou to zuby ještě mléčný. Na některých fotkách to jde vidět, když se hodně směju (takže na všech). Tam, kde měly být krásný špičáky po vzoru drákuly, tam jsou akorát dvě malý mini cosi, co jsou jakože zuby. Jsou ještě dětský. Ale kořen mají dobrej a tak je tam nechám. Ony samy vědí, kdy se vydat ven, nebo taky nikdy. Na to mě zubař upozornil. Že je možné, skoro jisté, že mi po nich další nenarostou. Vlasy vem čert, ty dorostou, vem čert i to, když se mi zlomí nehet (je to hnusný, nesnáším to, ale není to nic, co by nebylo vratný), ale zuby? To je jiná liga a ségra by mohla vyprávět. 

Takže padne 16.11. Napřed jsou kluci. Větší brečí, menší má boty. A chce jít. Ale má jen ty boty. Takže oblíkačka level 3000. Ale stihli jsme to. Zubaře máme asi 4,23 minut od domu 😀

Starší brečí. Mladší je vyslečenej a spořádaně sedí. Starší spořádaně povykuje na ordinaci. Jdeme dál. Starší je na řadě jako první. Sedí v křesle. Je světloplachej a má strach. Zapne mu ten šílenej reflektor a začne ječet znovu. Prostě to nemá rád. Zubař s křeslem pojezdí nahoru, dolu, ukáže mu to zrcátko i to šmrdlátko a otevře pusu. A drží. To zas jo. Když je konec, vypláchne si pusu. Jen tak, protože to tam je. Ten kelímek připravenej s vodou.

Potom je na řadě druhej. Ten menší. První zkušenost. Vyleze si do křesla a už se směje. Komíhá nožičkama a kouká do světla. Držím ho za ruku spíš pro svůj pocit, než aby on byl v klidu. On v klidu je. Otevře pusu a drží. Celou minutu. A je to. Pomůžu mu dolů a jdou si vybrat dáreček. Jsou to krámy, ale pro děti to má vyšší význam. Starší opakuje, jak byl statečnej. Ano. Ale tatínek víc. Tatínek tam celou dobu jen překážel. Mně asi nejvíc. Pomalu se oblíká, na všechno se pořád ptá, děti netulí a jen stojí a připadá si nepatřičně. Jako já. Vyberou si tedy dvě stejné plastové malé kozy a jdeme. Starší se mnou do školky, menší s tatínkem domů. Tatínek je dneska doma, protože jdu na půl devátou na stejné místo já. Příjdu domů, jsem nervozní, piju kafe, ale ani to nevnímám. Vyrážím. Jsem ale ráda, že mám kartičku pojišťovny toho menšího, protože jsem ju ráno neměla. Našla. Je to dobrý. Sedím, dostávám 3 injekce, štípe to jak prase.Cíím ak o zaíá (cítím, jak to zabírá, asi nebudu psát tak, jak jsem po injekcích mluvila :D) a koušu se do jazyka, protože to vůbec nebolí. A pak vezme kleště. A jakýsi páčidlo. No není to hezkej pohled. A ještě dodatek. Pravej čelistní kloub mám nějakej divnej. Pant postě nefunguje jak má a proto třeba elžím na druhé straně a tak. No a teď mi sestra drží čelo, doktor mi rve spodní čelist snad až ke kolenům a já při tom myslím na můj pant, že mi ta čelist upadne. Jako v animácích 😀 Zub je venku, je dlouhej. A hnusnej. Nemůžu si ho nechat. Kořen je delší asi o kilometr, než jsem si původně představovala. A je to. Děkuji, nashledanou zase na jaře. Jdu domů, cítím krev a chci ležet. 

Lehnu si a asi zadřímnu, ale to zjistím, až na mě skočí menší mimís. Den na nic, kolem jedné to přichází k sobě, mravenčí, brní, je to hnus. Nejím. Nejde to. Bolí to. A dalších 14 dní bude. Zrušila jsem jógy, div jsem to neobrečela, ale jako když jsem zkoušela psa halvou dolů jako tyvoleeee, všechna krev v hlavě a v místě kde zub byl, to teď jen tepe. Ale jak prase teda. Takže jógu praktikoval muž. Je to krásný, když pak vždycky dorazí domů a řešíme, co cvičili, co mu šlo, co nejde mě. Takže ikdyž nechodíme spolu, sdílení tu funguje i tak. 

Závěrem k těm zubům chci jen říct, že zuby já mám v pohodě, jen ta osmička jako asi nezvládala kousání 10 let na jednom místě no. Tak jsem to teď změnila a koušu na pravé. Můj jazyk to nedává. Pořád se do něj koušu. Což by z psychosomatického hlediska taky mohlo znamenat, že mám přestat držkovat. Nebo nevím, jen si to tak vykládám. 

Takže drazí a milí, kousejte střídavě. Myslete na to, co v puse děláte a střídejte strany. Chraňtě si svoje zbylé osmičky a příště si Jano, ty vole rozmysli, jestli celou rodinu objednáš k zubaři na jeden den!!!

Vaše zubní víla

Jana