Žádné přání není natolik bláznivé, aby se člověk bál ho uskutečnit.
Jana Adamová
Začala jsem citátem. Hodila ho do Googlu a nic. Tak snad jsem to hledala dobře a můžu si tu napsat svůj první citát, který není prakticky citát. Jsem to já. Tohle si myslím a takhle se chovám. Proč bych nemohla mluvit v celostátním rádiu? Mohla. Proč bych já jakožto tichý a malý tvůrce doma po nocích s dvouma dětma nemohla vyrazit na designérský market? Mohla. Proč bych si jako uvědomělá žena nemohla přiznat, že děti, manžel, dům, duševní zdraví žádají můj čas a tudíž nestíhám všechno? Mohla. A tak jsem to všechno udělala. Uvědoměle jsem požádala další maminky s dětmi, jestli si v rámci duševního klidu chtějí připadat důležitě, mít něco vyššího na práci (není to sebechvála, tohle mi fakt napsaly) a pomoct mi udělat práci, kterou bych sama nikdy nestihla.
Takže jen tak jako mimo jo… Všechno, co jsem si tu napsala, že bych mohla, jsem udělala. Pro mě je to prostě vývoj. Důležitý vývoj. Pracovní, osobní.
Už jen to, že mě vybrali do rádia, že mě vybrali na ten market. Už jen to, že holky mohly jít třeba na jógu, s kamarádkou na kafe nebo se zavřít doma a číst si, ale ony jedou ke mě do dílny a udělají to, co jim řeknu. A ještě na konci poděkují (i já samozřejmě), že tu mohly být. V tu chvíli mám pocit, že můžu pohnout zeměkoulí. Ten pocit, že zvládnu všechno na světě… je krásnej, vo tom žádná.
A teď teda přímo k Mintu. Rovnou můžu prozradit, že ani nevím, jak se to ke mě dostalo. Asi reklama na Facebooku. No prostě jsem se tam registrovala, vyplnila ten dloooouhej formulář o značce. Přidala fotky. Až mě překvapilo, kolik jich bylo. Tak. Je to. A teď jen čekat, jestli mě vyberou. Popravdě? Vůbec jsem nevěřila, že mě vyberou. Proč? No protože si šiju doma, žádná reklama, žádný ”pořádný” zaměstnání a je to koníček. Takže jsem to nějak vzala a šla jsem dělat pavouka z lega s Lumpíkem.
A za nějaký čas? Email, že mě vybrali. No ty krávo. Co tam jako budu vystavovat? Vždyť tu nic nemám. Mám na to měsíc, to snad dám ne? Omyl. Nikdy si už nebudu myslet, že to můžu zvládnout sama. Nikdy. Takže jsem vyexpedovala nějaké objednávky a pak jsem vypla a jela a jela a jela. A pak bylo třeba najít další holky, co mi pomůžou. Našla jsem tři. Jsou to taky maminky, takže to bylo na domluvě, kdy můžou. Děti doma, protože byly nemocné. Žádnej venek, žádný jít někam jinam. To se přece nedá. Kolegyně nemohla, nemoc. Mamka nemůže přijet, nemoc. Švagrová nemůže a muž bude s dětma. To mám jet jako sama? Složit sama stánek? V jednu chvíli jsem byla rozhodnutá, že jim napíšu, že to nejde, že nemůžu přijet. Ale Míša, ta kamarádka, která nechce být v popředí, jen pracovat a pomáhat mi (vděčnost dávno přesáhla i sedmero hor a sedmero řek) nakonec jet mohla. A tak to byla v tom nejhorším nejlepší varianta.
Je pátek a já chytám největší paniku. Nic nemám prakticky. Všechno nastříháno, ale hotovo téměř nic. Šály nedodělaný, karkoolka, malý princ, sáčka, mikinky… Zateplené čelenky…
Ve tři přišla jedna Peťa. A jela až do osmi. Pak druhá Peťa ve 4. Jela až do 8. Já byla dole s dětma, když to šlo, šla jsem za nimi. Sukně, byly. Šály holky dodělaly, ale zbyly na mě ty zapínání. Uspali jsme. Samozřejmě, že v 11 večer. Šla jsem hned nahoru, a dělala jsem na sáčkách (sako), mikinkách, karkoolce a malým princi. Byla 1 ráno a Neviňátko vzhůru. A co udělám v ten nejstresovější den? No přece ho odstavím od nočního mlíka. Takže chovat, nosítko, 1,5h to trvalo. Bylo ¾ na 3 a budík si dám na 6 a ještě to pak půjdu dodělat. Asi 15 šál. Všem našít 1 pár zapínání. Měnit nitě. Všechno dát ještě do krabic, nezapomenout kasu, vizitky, letáčky, fakt všechny krabice, oblíct se, namalovat. A zimní bundu by sis radši měla vzít. Díky, zlato. Fakt se hodila.
Takže je před 8 ráno, nervozita už není na místě. Na to už je pozdě. Vyrážíme.
Cesta v klidu. Konečně normální konverzace. Jakoby to, co se dělo celý týden je najednou zapomenuto a bylo potřeba se soustředit na tento den. Na tento okamžik.
Místo jsme našly hned. Ale organizace byla fakt dost slabá. Nervy jsem měla z toho, jak postavíme stánek. Ale odchytla jsem ochotnýho pomocníka. Bylo ¾ na 10 a ještě jsme to neměli. Panika mě zachvátila. To jako budu jediná, kdo zas má úplně jinej stánek a ještě pozdě vybalím?
A je to. Plachty natažený a vybalujeme. Máme to. Přišla první paní. Rozplývá se. První platba kartou. Mám v mobilu appku na placení kartou. Skvělá věc. Jsem nadšená, že to funguje, že má radost, že se jí líbí moje práce. Byly další takové paní, slečny, holky… Za všechny mi v hlavě uvízla paní s dvěma dcerami. Přišly k figuríně Hermíně, která měla na sobě šaty Karkoolka. A hned si je objednala 3x. Jen tak. Za minutu. Mě ty šaty trvaly 1,5h. Je to zkrátka hustý. Čtyři holky přiběhly ke stánku a vrhly se na gumičky. Každá si mohla vybrat jednu.
A potom dámy, které si prohlížely, popovídaly si. Vytvořily pro nás tu krásnou atmosféru, že nahlas řekly, že máme krásný výběr látek a že jsou moc povedený věci. A ty, co slíbily, že napíšou svůj požadavek, tak opravdu napsaly a to je prostě něco, co je vrchol mojí práce.
Pak jsme sbalily věci, stánek a vyrazily pryč dřív, než zbytek stánkařů, takže jsme ani nebyly v žádné koloně. Protože do areálu letního kina se vjíždělo z jednosměrky.
Jako odměna horká čokoláda a ovocný košíček v olomoucké kavárně. Krásný den.
A doma? Všude všechno. Všechny hračky (lego a kostky) po celým domě. Ale hlavní je, že to zvládli. A že jsem to dala já. A pak se ozval spánkový deficit. A já celý týden nepracuju. Prázdniny. Ale o to radši se k tomu teď zase vrátím. Přišly dva vzory milky (na legíny), tak asi je čas se pustit do práce.
Děkuji všem, kdo přišli 23.10. na Mint Olomouc. A možná vám takto poděkuju i po 12.12. Přihlásila jsem se na tento termín i v Brně v Tržnici na Zelňáku.
Krásné dny a příští pondělí se těším u dalšího článku.
Jana