Máme po štědrém dni. Je večer, děti jsou uspaný a já si tu cvakám do svý naprosto nový, růžový, sakura design podsvícený klávesnice. Ten zvuk lahodí prstům a intenzita tlačítka zase uším. Nebo naopak? Je to hroznej nezvyk, klávesnice nemá ty horní fn klávesy označené, takže se snažím na to moc nemyslet a psát, aniž bych se dívala na klávesnici. To zatím jde. 

Jak jste si vůbec užili tento den u vás doma? Bylo to podle představ? Nebylo? Všechno je správně. Vlastně jsem dneska chtěla řešit dvě věci. Zaprvé můj super plán, jak choti darovat jedinou věc, kterou si za celou naši éru přál a druhá věc, jak si v hlavě tvoříme určitá data důležitá a prakticky od září je to jeden velkej maraton jen pro jediný den a to 24. den v prosinci. A vím, proč to píšu, protože to tak sama mám. Doufám, že tento rok naposledy. Ukázalo se, že vždycky je to nejen tak, jak má, ale že to tak bude navzdory tomu, co jste si původně naplánovali nebo dokonce chtěli. Takže pokud jste jako já, pak mě určitě na konci tohoto článku pochopíte a taky pochopíte, proč už to takto další roky nechci. 

Tak tedy máme začátek září a nejen, že se jak malá těším na pracovní nasazení, ale těším se na to, že bude chladněji. Léto bylo, i když na zahradě, dost neúprosné a tak ochlazení, které září přináší, bylo víc než vítané.

V jednu chvíli se ale dozvídám o akutní leukémii jedné kamarádky, záhy, doslova záhy na to se dozvídáme, že tchýně má něco (to se hned nevědělo) s ledvinou. No, psaní bude asi ještě dost, tak tohle řeknu hned. Byl to nález na ledvině. Další pecka. Potom choť nastoupil do školy. Rozumějte na elektrokurz. Je to na jeden rok a už teď v únoru ho čekají první praktický zkoušky. Už abych přemýšlela, co mu dám za vysvědčení 😀

Asi mu ušiju nějaký tématický tričko s plošnýma spojema nebo s nářadím.

Ale zpět k tématu vánočního zmatku. Každý rok si říkám, že to nebudu tak přehánět, že to prostě zvládnem jen s tím, co tak od září pochytíme od dětí, že by si přály, ale nějak záhadným způsobem to dopadne úplně jinak. Jak? No naopak. Proto si myslím, že na ničem se nemá lpět. Ani na tom, být součástí té masy konzumu a na druhé straně snaha o naprosté oproštění se od toho, být kolem Vánoc součástí čehokoliv. Prostě říkat ne. Všemu, všem. Jenže říkáme jedno a naše tělo na to reaguje. Stres tu je a bude a to, že budeme třeba píct od půlky listopadu nám nepomůže. Protože se to stejně sežere. A nás pak žere, že to všichni sežrali měsíc před štědrým dnem, takže místo aby bylo hotovo dříve, peče se o to víc až třeba do dvacátýho, musí to přece změknout ne? Ohledně toho cukroví mám osobní nedávnou zkušenost. Jak už jsem se zmínila, postihla všechny moje kluky střevní cosi. Kolotoč zvracení a všeho dalšího byl od pátku do úterý. Já si ve čtvrtek, den před tím, psala recept na perníčky. Prý jsou luxusní. Takže prostě musím. A píšu 680g medu a přes třista gramů ještě cukru krystal. Udělalo se mi blbě. Tak to říkám Kájovi nahlas a on, no tak je nedělej. Stejně pak dostaneme vzorky od ségry a u vás od vašich. A taky že jo. Jenže to bych nesměla mít ty nejlepší, fakt, nejlepší zákaznice, jaký si každá handmade živnostnice může přát. S vyzvednutím objednávky přivezl její manžel krabici cukroví. Takovou tu plechovou. Ne tu maličkou. Vše bylo naprosto luxusní. Samozřejmě se to jedlo tak, že poslední kousky připadly na dopoledne dvacátyhočtvrtýho. Ale luxus největší. Jedlisme mandarinky,jablka, zeleninu, měli sme i rychlý špunty a na večeří brambory z trouby, protože jsou všichni v dietě a já pečené jídlo miluju. Večeře se nesla v duchu chaosu a přesedání dětí z rodiče na rodiče. Když jsme naznali, že už to stačí, napustila jsem vanu a hups, dětičky se šplouchají. No a pak já šla pro ,,tričko,, vrátila se a pak šel tatínek pro ,,plínky,,.

Kájík při příchodu do obýváku začal pištět radostí, že to co jsme ,,slyšeli,, nebyla teda sova ani vlk, ale Ježíšek. A začalo rozbalování. Kájík pořád jásal a říkal, jak je nadšený a my si jen říkali, že to za to stálo. Potom jsem čekala, až Kája rozbalí svůj největší dárek. Je nadšený fotograf a tak jsem mu ke knize fotografií od Saudka pořídila i knihu fotografií od Roberta Vana. No…Jak to říct…Kája to rozbalil a ptá se mě. A víš, že Vano fotil chlapy? Cooooooo?????Nevím…:D No a fakt. První otočení a hned plnočelná nahota se vším a dámy – nebylo tam toho málo 😀

Z tohoto dárku jsem dělala hřeb večera a ona je to kniha mužských aktů. Dobře, napravím si reputaci a otevírá šplouchací krabici. Aspoň něco bylo v pořádku. Plantážník i se skleničkami. Je to rum. A pak tradiční ponožky, trenky a tím byl konec. Protože to nejhlavnější čekalo pod sedačkou. Ale až dětí usnou. Tady si asi uděláme malou odbočku a vysvětlím vám,proč jsem byla měsíc v nervu a už jsem chtěla mít štědrý večer za sebou. Když jsem zjistila, co by si přál…Bylo léto, myslím. A Kája přišel s tím, že vyšlo nové auto od Lega. Krásně zelený Lamborgini Sian. Fakt našlapaný kousek. Když mi řekl, že stojí přes sedum tisíc, měla jsem štěstí, že jsem seděla, jinak bych si sedla na zem. Tak jsem to pustila z hlavy. Jenže kolem září, října začal dělat narážky a tak jsem mu, tenkrát doopravdy řekla, že je to dost peněz, že to jedny dveře, police do kuchyně nad linku, kávovar a navíc teď na to nemá ani čas. Všechno byla pravda. Proto to taky uznal a bylo ticho po pěšině. Ale začátkem listopadu jsem to nakonec nevydržela a říkala jsem si, že přece on by si to sám nikdy nekoupil. Právě z těch důvodů, které jsem mu nastínila. A celé dva roky tu dělal, aby jsme už mohli využívat prostor se zahradou a já, abych měla pracovnu. Takže jo, je to objednané. Když to dorazilo, chtěla jsem poodlepovat jednotlivé krabičky, aby to pak hned mohl vyndat. No a v jedné krabičce byl sáček se součástkama a jedna součástka měla na sobě ten nápis. Lamborgini Sian. A ve vteřině mi to cvaklo. Nemůžu mu dát takový dárek pod stromeček hned. Jednak by ho to děti nenechaly rozdělat a jednak jsem chtěla, aby měl nejen pro emoce prostoru kolik chce. Takže jsem dala kostičku do hedvábného papíru a ten do obálky na peníze. Takže si bude myslet, že jsem zase vymyslela nějakej let letadlem. To jsem dala do krabičky se vzorkovýma lahvičkama dost drahejch rumů a s trenýrkama. Podezření nepojme do poslední vteřiny. Bude to pecka. No co vám budu…Nervy v kýblu a prvotřídní hereckej výkon. Nebylo sebemenších pochyb, že nic dalšího už nebude, že si po uspání pustíme nějaký film nebo pohádku a bude klídeček. Adrenalinem jsem ani nemohla zavřít oči při uspávání. Ale proběhlo to nad očekávání rychle a hladce, 2 celé pohádky a bylo. Tak jsem ho vzbudila a jdem si teda něco pustit. Šla jsem pro menší krabičku, kde bylo napsáno – Snad sis nemyslel, že je to všechno…

Rozbalování bylo krásné, obálku málem přehlédl. Ale otevřel, rozmotal papír a chvilku na to hleděl. Celou dobu totiž určitě oslavoval, že tento rok měl jasné trefy (dostala jsem klávesnici, krásnou, růžovou s jinou citlivostí kláves a celá může různě svítit a blikat, jóga podložku, razítka, a hrnek od protivnysprostyhrny. To byly samý mega trefy a navíc nového Hartla :).

Tak jsem zvedla část sedačky a byla tam. Ta krabice, kterou by si nikdy nepořídil, ale stejně ji prostě tak nějak uvnitř chce. Třeba pro všechny ty Vánoce, kdy tam jako dítě nenašel to, co si přál. Takže jsem na tu svítivě zelenou krabici nalepila mini červenou mašli a bylo. Srdce mi mínilo vyskočit z těla. Tak moc jsem se těšila, jakou bude mít radost. Asi dvacet minut vždycky otevřel jeden sáček součástek, chvilku nic a pak mě šel obejmout. A takhle celou jednu sadu. Já jen seděla a koukala jsem na to, s jakou opatrností to prohlíží, snad aby tomu neublížil nebo se snad bál, že je to jen sen a tak je třeba zacházet s krabičkami tak jemně.

Pro mě osobně ale celý ten štědrý den byl velmi zvláštní. Tu správnou atmosféru to nabralo, až jsme dali dohromady takový ten cinkací kovový stromeček. Zapálíte 4 svíčky, který nikdy nikde nemůžu sehnat. Takový malý a tenký, ale vyšší. Takže ten jsme si zapálili u večeře a k tomu Gottovy vánoční písně a bylo to konečně ono. 

Takhle jsme to dělali ještě za nás jako dětí. Já a ségra. U nás se to vždycky neslo ve znamení velkých úklidů, po vytvoření hromady nepořádku z nekonečného pečení, ke kterému nás ani moc nepouštěli. Proto mám píct cukroví spojené jen s neklidem, nepohodou, narušením řádu. Vždycky se to prostě muselo dělat takhle. Hrozně druhů. Až teď dokážu některé věci pochopit,  nádech a pouštím je. Už to tak být nemusí. Bydlelo nás dohromady 6, chvíli co si pamatuju, tak 7 – ještě praděda, dědečkův tatínek. 

Takže to vemte takto – od začátku prosince to byly neustálý plány a nějaký musení. Narozky mám třetího. Ten den, kdy mám narozky, jsou za tři týdny Vánoce a za týden Silvestr. Takže oslava. To bylo první pečení, vaření, sešlost…Pak 6. byl Mikuláš…další sladké (později už na naši žádost spíš ananas, pomelo, pomeranče, mraky mandarinek, granátové jablko a další takového spešl ovoce). No a pak víkend plný pečení. Všude mouka, prach, horko od trouby, zoufalé ženské vzory maminka a babička. Nikdy jsem nechápala, proč tohle dělají. Já jedla jen perníčky. Zázvorky, kokos…ségra zase rohlíčky, vosí hnízda, taťka taky nějaké své druhy, dědeček takové to sádlové obalené v cukru, pracny…A aby se vyhovělo všem, dělalo se toho prostě milion. Linecké, zázvorky, plněný perník, z pudinkového těsta…prostě mraky. Jasně, tak jako bylo nás na to dost, takže každej nějak přiložil ruku k dílu. Jenže to očekávání, že budeme pomáhat. A ze všeho jsme jen vykrajovali perníčky. Nebo zdobily. 

Prostě mi v hlavě zůstaly tyto pocity. Takže od dob, co nejsem doma, jsem na Vánoce nepekla. Letos jsem chtěla dělat piškoty s banánem obalený v čokoládě, napíchne se to na párátko a je to. Jen to nabere vlhkost banánu, čokoláda to zaizoluje a za dva dny to jsou nejlepší jednohubky. A potom várku perníčků. Ale kvůli dietě jsem to vzdala. A tomu cukru…brrr. 

Po dvou dnech jsem se zase dostala k tomu něco napsat. Dny probíhají…Dny plynou a pořád máme jeden druhého, druhý třetího, třetí čtvrtého a ten nejmenší má nás všechny. Je to místy zajímavý, jak ten den plyne, když neutíkám do dílny, když je to od snídaně k obědu, mezitím dvakrát třikrát přiložit, prostřít, oběd, uklidit, po obědě uspat menší, intenzivně se věnovat staršímu, jsou dvě a čas na kafe a zase přiložit. Tak moment. Teď na mě vykoukla nějaká povídková soutěž. tak zase příště.

Jana